Vážení Lhoťáci, až přijedete k nám do Řešetky, jistě během víkendu zabloudí vaše kroky i k památce na sraz z r.2002 – k pomníku „Neznámého blíče“. Jelikož další sraz u nás se kvapem blíží, je na čase, abych po letech vydal oficiální svědectví o tom, jak tato legenda vznikla a očistil tak umělce, jehož jméno jsme si přisvojili k připomenutí XXII. srazu u nás.

Co je třeba říci úvodem:

            Bylo horké odpoledne toho roku 2002, kdy k nám „MM“ prvně (a bohužel naposled) dorazil. S horkem ruku v ruce samozřejmě přichází i jeho věrná přítelkyně žízeň. Před svým vystoupením nás ve stanu za hlavním pódiem „MM“ bavil skvěle! Jeho věta „Pepíku, dal bych si (ještě) becherovčičku!“ mi zní v uších ještě dnes. Dostal se tam do skvělé nálady a jistě by ji přenesl i na pódium, kdyby neudělal tu osudovou chybu a nešel se podívat mezi Lhoťáky, aby více nasál atmosféru srazu…

            A jak se tak prodíral mezi lidmi a stánky s občerstvením, mnoho z Vás ho poznalo a pozvalo na štamprdličku a zatoužilo i po společné fotečce do památníku… A jelikož je to člověk dobrosrdečný a nechtěl nikoho odmítnout, tu to byla slivovička, tu fernýtek, jen ať si každý sáhne do svědomí…

            A tak se stalo, že Mojda byl před svým vystoupením občerstven více než jeho trenované tělo mohlo přeměnit v pozitivní energii… Soudný Lhoťák snad alespoň po letech uzná, že i „společensky unaviti se“ je lidské obzvláště, když my Lhoťáci (nejen Řešetolhoťáci) na tom máme svůj výrazný podíl.

Jak vznikla legenda:

            V neděli ráno cca v 7:30 po tradičním tříhodinovém spánku (déle to na srazu zkrátka nelze), jsem se vracel do hlavního areálu připravit vše na závěrečná dopolední vystoupení. Na rohu maringotky, která stála hned za stanem pro umělce a poskytovala jim rozšířené zázemí, mě hned v ranním světle praštila do očí hromádka něčeho, co už z dálky připomínalo rozkouskovanou stravu se zbytkem žaludečních šťáv. Nebylo toho mnoho, jen takové to „vyštěknutí“. Ve stanu jsem potkal pár dalších pořadatelů a hned jsem se jim se svým nálezem svěřil. Shodli jsme se, že to už necháme pro slepice, ta troška nemá cenu ani uklízet…

            Ta zpráva se však začala šířit rychlostí blesku a asi za půl hodiny se vrátila zpátky do našeho zázemí, kdy přiběhli tři místní borci: „Prej se tady někde poblil Maděrič! Kde to je, ukaž nám to!“ No přátelé, byl jsem z toho sám v šoku, takto vznikají ty zaručené fámy vhodné pro bulvární zpracování. Marné už bylo tvrdit, že to on nebyl, což vím naprosto bezpečně, neboť jsem se pohyboval v zákulisí celou dobu sobotního večera a nakonec ho i odvážel „bydlet“.

            No, ale v ten okamžik nás samozřejmě nemohlo napadnout nic lepšího, než tuto fámu bezezbytku využít. Slovo dalo slovo a do měsíce stál na mezi, dnes již Maděričově mezi, skromný pomníček, jako připomenutí nejen tohoto slavného výkonu, ale hlavně celého srazu z r.2002.

            Tímto prohlášením se tedy Mojdovi za všechny, kteří mají v kause „Neznámý blíč“ prsty, zpětně omlouvám, neboť na toto téma zazněly i narážky v nějakém zábavném pořadu v TV. Zároveň však doufám, že Mojda má rád také recesi a že nám i nadále propůjčí své jméno k našim často nepřehlédnutelným aktivitám.

            Skutečný „pachatel“ se může letos přihlásit, ovšem je nutno dodat vzorek DNA k ověření nároku být také na pomníčku, u kterého se každý rok pravidelně scházíme, abychom si to všechno připomněli. Zavzpomínáme a připijeme si Maděričovou krví. Tak říkáme becherovce. Poslední roky, ale preferujeme spíše slivovici, což je taky důstojný nápoj na takovéto vzpomínkové akce.

Lhotám zdar,

JŘM